Mlžná hora

Zabil jsi ho?
Zabil.
Kam jsi dal nůž?
Hodil jsem ho do vody.
Rede?
Ano?
Muselo to být, víš to?
Vždyť sama víš, že to nešlo jinak.
Já vím, jen… Io sklopila oči. Tak už jdi!
Obrátila se zády, aby neviděla, jak Red odchází.

...

Io seděla na kraji vody. V ruce si přehazovala písek.
Je tohle možné? Ptala se sama sebe.
Písek byl modrý a krajina rudá. Rudé stromy a ještě červenější listí.
Bydlela tu už několik let. Dům, ve kterém bydlela, byl dřevěný a prostorný, zvenčí vypadal trochu jako chrám. Měl dřevěnou střechu a podél ní byly připevněné různé sošky draků, ptáků a malých příšerek.
Připomínaly ji Asii.
Neměla ráda město. Zpocení a špinaví lidé. Jezdili sem ze Země čím dál víc. Už se nemohla na ně dívat. Začala se jich stranit. Matně vzpomínala na to, co bylo dřív, ale měla jen matné útržky. Pamatovala si, že pracovala ve městě v biotechnologickém ústavu. Pak už nic. Ucítila dotek na rameni. Neohlédla se. Věděla, že Red přišel.
Dívala se dál do písku, jen se zeptala. Ulovil si něco? Ne. Nic tam nebylo. Řekl Red.
Hrála si s pískem jakoby nic.
Pojď už dovnitř, řekl a stiskl ji ruku.
Už půjdu. Jdi napřed!
Dotek zmizel.
Seděla ještě chvíli v modravém písku a dívala se na vodu. Oceán ji uklidňoval.

Když přišla domů, jídlo bylo přichystané. Red ještě něco kutil v kuchyni.
Vybavila si, jak se potkali. Ale co bylo před tím nevěděla.
Ozval se cinkot nádobí.
Posadila se ke stolu a dívala se na talíř.
Věděla, že se Red snaží a chtěla to ocenit, ale nemohla nikdy nic říct. Prostě to nešlo.
Chtěla bych udělat velký okno v pokoji! Nakonec řekla dost nahlas, aby ji slyšel.
Co? Ozvalo se z kuchyně.
Že bych chtěla velký okno na stropě.
Jo?
No abych se mohla dívat na hvězdy.
Dobře, zazněl vzdálený hlas.
Pojď už jíst.
Cinkání a tekoucí voda utichla a Red vešel do haly.
Vypadá to skvěle, snažila se Io.
Díky.
Najedli se mlčky.

Kdy zase odejdeš pryč? Řekla Io po dlouhé době, když už oba dojedli.
No brzo.
Hmmm.
Věděla, že se nemá ptát, vždycky se pak pohádají a on jí stejně nic neřekne.
Odjížděl často. Vždycky zmizel na dlouhou dobu. Neřekl nikdy, kdy odjíždí ani na jak dlouho. Pak se zase objevil jakoby nic.
Když zmizel poprvé, myslela, že zešílí.
Tenkrát se začal objevovat ON.
Když se pak znovu Red objevil, udělala šílenou scénu. Málem ho zabila. Ale k ničemu to nebylo. Pak začal odjíždět častěji.
Nikdy se ho už pak neptala a nevyzvídala, kam to jezdí.

Byl tu dnes ON?
Red chtěl změnit téma.
Dnes ne. Nepřišel, řekla Io.

Ráno Io vstala a šla k vodě. Red už byl vzhůru a prostříhával stromy.
Rede? Půjdu se projít. Oznámila mu.
Šla dlouho podél břehu. A dívala se na moře. Kdysi to byl obrovský kus ledu. Celá Europa byla zmrzlým ledovcem. Když se jim ho povedlo postupně odstranit, nechali zbylou část roztát na vodu. Ta vytvořila oceán a několik krásných moří. Po cestě tu byly nádherní korýši, které vyplavovalo moře. Různobarevné uschlé řasy, některé dlouhé několik metrů, a spousta mušlí. Někteří krabíci nesli ještě mušli na zádech. Věděla, že jsou to hybridi. Byly přesně takoví, jako její myšlenka. Měli duhový krunýř a maličká klepítka. Kdysi jednoho vykuchala, ale nechtěla to dělat. Věděla sama dobře, z čeho jsou. Sice živoucí organismy, ale jinak neživé. Jednoho sebrala a nechala ho pobíhat po dlani. Krabík vždycky, když místo zkoumal, vydával zvláštní zvuk. Líbilo se jí to. Krabík se zastavil uprostřed dlaně. Io ho položila zpět na zem a nechala ho pobíhat po písku.
Chvíli se dívala na moře, které už měnilo barvu z ranní oranžové na karmínově rudou a vzadu u horizontu vykukovala azurová. Všimla si, že z dálky na ní mává postava. Blížila se k ní.
Io!!!
Halóóó, Io!

Io sebou trhla. Věděla, co jí bude chtít.
ON si ji vždycky našel. Čekala klidně, snažila se myslet na jiné věci, ale nešlo to. Došel k ní.
Io. Prosím mluv se mnou!
Ne, nechci s tebou mluvit. Proč sem chodíš?
Protože ty patříš k nám! Vrať se domů.
Já k tobě nepatřím, tady jsem doma. Žiju tady a tady zůstanu!
Io! Prosím!
Ne nikam nejdu. Ty jdi pryč!
Dobře, tak se pojď aspoň kousek projít, podívat se na Mlžnou horu.
Máš to tam přeci ráda?
Io nakonec přikývla.

Mlžná hora byla nedaleko.
Bylo tam spousta zvířat, které sama vytvořila.

Io, já vím, že mi nevěříš, ale ty tady nemáš být. Red… prostě všechno tady a on...není, nepatříš sem.
Vzpomeň si!
Nechci si vzpomenout. Sevřela pevně ruku a zavřela oči.
Když znovu ruku otevřela, byl v ní chumáč mlhy.
Vytřepala ho z ruky a foukla do něj. Pomalu se vznesl a plul ve vzduchu.
Pozorovali ho.

Io se k Němu naklonila. Já vím co chceš, ale nejde to. Chci být tady.
Tenkrát mě Red zachránil a tak tu zůstanu.
Io, ale na Zemi jsme pracovali spolu a ty si měla přijet na Europu vytvořit…
Ne!!! Nech toho! Nemluv o tom! Nechci zpátky na Zem!
Ale ty si měla přiletět na Europu v roce 2068 a to se nezdařilo! Měla si tam vytvořit prostředí vhodné pro lidi. Objevila se chyba ve výpočtech a přenos se nezdařil. Všichni jste shořeli. A ty…
Nech toho! Mlč už! Kde asi podle tebe jsem? Tak se podívej a vytvářet můžu… kdo podle tebe asi všechno vytvořil, kde asi myslíš, že jsme!
Kolem nich se začala dělat mlha. Normálně se ovládala, ale On jí pokaždé rozzuřil.
Io, jsi mrtvá! Napojil jsem se na tvé vědomí, jako si to dělala ty, když si chtěla něco vytvořit.
Ale já nejsem mrtvá! Meleš nesmysly. Vypadni! Vypadni odsud a už sem nechoď. Já tu zůstanu.
Dobře, přijdu zase zítra a ukážu ti důkaz.
Přijď.

o utíkala pryč, utíkala domů. Do svého dřevěného domu, na své planetě, daleko od lidí.
Běžela po pláži. To není možné… to není pravda. Jsem tady a tohle je skutečné!
Rede! Rede, kde jsi? Volala na něj, když už viděla svůj dům.
Snažila se uklidnit. Našla Reda u domu v zahradě.
Musím s tebou mluvit, Rede!
Red se přestal usmívat, když viděl její výraz ve tváři.
Co se děje?
Io se zase odmlčela, zase s ním nemohla mluvit. Nikdy mu neřekla, že ON... že jeho nevytvořila, že neví, kde se tady vzal. Nebo si to aspoň nepamatovala. Nic, jdu si lehnout a zkontrolovat zvířata.
Za domem v zahradě bylo místo, kde byla první zvířata, která Io vytvořila. Duhový krabík, něco, co připomínalo hada, malý kolibřík a rudý plameňák. Měla je nejraději, vytvořila je jako první. Když Io skončila, šla si lehnout. Red přišel, když už byla tma.
Rede?
Copak Io?
Chci, abys pro mě něco udělal. Jeden můj výtvor, víš, nepovedl se mi. Přeci jen je nějak moc lidský… a víš, že nemám ráda, když musím koukat jak ničím svoje výtvory. Nejsou přeci živé… opravdové… jsou to jen umělé výplody mých vzpomínek. Řekla jsem mu, ať zítra přijde k Mlžné hoře, k úpatí. Uděláš to pro mě?
Udělám, řekl Red.